Historie a současnost plemene Siberian husky
Je mu sedmdesát, sto nebo třicet tisíc let? Otázka na první pohled stejně paradoxní jako skutečnost, že plemeno mající ve svém oficiálním jménu adjektivum sibiřský husky, patří Spojeným státům. Svým způsobem je mu sedmdesát, protože ACK ( American Kennnel Club ) oficiálně uznal toto plemeno v roce 1930. Svým způsobem je mu celé století, protože první psi tohoto jména se v USA objevují krátce po roce 1900. A svým způsobem mu může být i třicet tisíc let, neboť jeho původ je spojován s kmenem Čukčů, kteří jsou považováni za autochtonní neboli původní etnickou skupinu paleoasijského původu. A k prvním migracím asijských kočovníků – k nimž Čukčové patřily – na území dnešní severní Ameriky docházelo právě v době před třiceti tisíci lety.
Sibiřský husky je svým způsobem opravdu sibiřský, protože skutečně pochází se severovýchodní oblasti Ruska, ale zároveň i americký, protože teprve po prvních importech na Aljašku se stal plemenem, jaké známe dnes. Jménem „ husky“ (v jeho nejrozmanitějších akustických i transkribovaných podobách) byli a v podstatě stále jsou označováni ne-li všichni, tedy alespoň mnozí severští tažní, saňoví psi. Kromě toho, že toto slovo má v americké angličtině ještě další významy: hanlivý pro přírodní národy, zejména pro Inuity neboli Eskymáky. Značí ale i vlastnosti jako houževnatý či vytrvalý.
Někteří hledají původ jména v souvislosti se jménem Čukčů, do angličtiny přepisovaných jako Chuchki nebo Chuchi. Nejpravděpodobněji vypadá teorie, odvozující jméno husky od kmene „Tuski” nebo „Tchuski”, což zřejmě rovněž budou Čukčové, jak jejich jméno slyšel a přepsal v roce 1853 poručíkem W.H. Hooper z Anglického královského námořnictva (ERN) v knize Deset měsíců ve stanech Tusků ( Ten Month Among The Tents of the Tuski ). Nikde jinde se totiž s Tuski (nepočítáme-li starší jméno apeninských Etrusků, předchůdců Římanů) nesetkáme. Podstatnější však je, že Hooper ve své knize dost podrobněji popisuje psy Tusků a jejich využívání v saních stavěných pro rychlou jízdu, které tahají v zápřazích od dvou do deseti jedinců. Psy charakterizuje jako celkově malé, s dlouhou drátovitou srstí, se vztyčenýma ušima a huňatými ocasy. Hooper také spatřoval mnoho společných znaků mezi těmito psy a vlkem a liškou. Připomíná i jejich zvláštní, melancholický štěkot a vytí.
Čukčové, jejichž počet v nedávné minulosti nepřesahoval patnáct tisíc lidí, však svým psům ani sami sobě neříkají nijak, čím by připomínal slovo „hasky“. V jazyce patřícím do čukotsko-kamčatské jazykové rodiny se nazývali termínem „ luoravetlan“, což znamená „ lidé lovící sobi“ Podobně jako další etnika rozsáhlé oblasti severu a severovýchodu Asie se i Čukčové dělily podle způsobu obživy na sobí, přímořské a další skupiny. Jako nejvýraznější rys jejich životního způsobu uvádí J. Wolf takzvanou dobrovolnou smrt: staří a nemocní jedinci žádali o zabití, aby nabily na obtíž svým soukmenovcům. I tento moment – spolu s geografickou blízkostí amerického kontinentu – naznačuje, že právě lidé z této oblasti zřejmě patřili k prvním z těch, kteří v několika po sobě jdoucích migračních vlnách dokázali využít suché cesty přes dnešní Beringovu úžinu k cestě do nových lovišť, přičemž nevědomky osídlily americký kontinent.
Důkaz o tom, že ještě krátce před oficiálním uznání sibiřského husky byli tímto vlastně obecným pojmenováním nazýváni i další severští psi, podává v roce 1928-1929 admirál Richard E. Byrd. Mnozí autoři totiž označují psy, použité při jeho výpravě k jižnímu pólu, již za sierian huskies. Co o nich však píše sám Byrd: „Naši psi byli většinou grónští husky, pocházející z rodu, jehož předkové vykonali slavné pochody do polárních končin. Sedmdesát těchto psů pocházelo z Labradoru…. šestnáct psů pocházelo z farmy T. Waldena ve Wonalaucentu a mezi nimi byl i proslavený Chinook. Byla to mohutně stavěná zvířata jeho vlastního chovu, mající za sebou slavnou minulost.
Na jiném místě svého deníku charakterizuje další psy svých deseti spřežení: „ Burseyův vůdčí pes, St. Lunaire, hnědý labradorský husky, jeden z nejvytrvalejších pracovníků, jaké jsem kdy viděl, a nadaný neomylným smyslem pro směr; Crockettův vůdčí pes, Quimbo,syn Chinooka, čtyřicet kilogramů svalů a znamenitý vůdce… s nádherným šedým kožichem… a Dinny, černý eskymácký pes s oduševnělýma očima a smyslem pro humor.“ I tato malá ukázka naznačuje, z jak různorodé ale zároveň svým způsobem homogenní hmoty vznikala a vyrůstala moderní plemena severských saňových psů.
Při jejich formování hrála rozhodující úlohu pracovní upotřebitelnost, schopnosti, síla a povahové vlastnosti. Málokdo si dělal starosti s původem jednotlivých psů z hlediska jejich domoviny; nezáleželo na tom, pocházejí-li z Grónska, Labradoru, nebo přímo ze Sibiře. Takto poskládaná „mnohonárodní “ spřežení a společenství se chovně propojovala a docházelo tak ke smazávání typických znaků lokálních variet či proto-plemen. K další diferenciaci docházelo až s nástupem novodobého chovu.
Ani v nešťastné Scottově výpravě k jižnímu póla 1910 -1913 však menší smečka tažných psů nechyběla. Šlo o psy dovezené z Ruska, o rané sibiřské „husky“, z nichž mnozí dost připomínali lovecké typy lajek nebo medvědích psů. Psům zůstala ruská jména, přepisem do angličtiny mírně zkomolená, jako Starik, Kasoj, Trésor, Ostrenos, Bielanugis, Vajda nebo Krasavica. Teprve kniha With Scoot to the Pole z roku 2004 s nově objevenými, zcela unikátními fotografiemi člena výpravy Herberta Pontinga, přinesla kromě snímků jednotlivých psů informaci, že Scoot na počátku výpravy význam psů ocenil. Jeho zjištění ale přišlo příliš pozdě na to, aby bylo možno opatřit a hlavně připravit dostatečný počet psů do spřežení. Výprava proto psy používala jen jako podporu při přepravě materiálu do lodi do základního tábora. Nakonec to byl jeden z důvodů nezdaru celé expedice a smrti Scoota i jeho druhů.
V minulosti plemene přinesly skutečnou svébytnost sibiřskému husky teprve závody psích spřežení. Jejich popularita na Aljašce počátkem našeho století spolu se zlatou horečkou. Premiéra sibiřských husky na americkém kontinentě byla zaznamenána v roce 1909 na závodě psích spřežení ALL-ALASKA SWEEPSTAKES RACE, kam první spřežení deseti psů přivezl ruský obchodník William Goosak. K neslavnějším ročníkům All-Alaska Sweepstakes patří především závod z roku 1909, dotovaný cenou 10 000 dolarů pro vítěze. Nejen pro výhru, která ve své době přestavovala nemalé jmění. Nedlouho před závodem dorazila na Aljašku zpráva, že do Nome se na závody chystá spřežení jakýchsi malých eskymáckých psů ze Sibiře, huskies, kteří podle slov očitých svědků (a nebylo jich málo, protože tehdy ještě probíhal mezi ruskou a americkou stranou Beringovy úžiny čilý styk) předčí aljašské křížence, proti nimž jsou „jako vítr“. Nikdo se zde touto zprávou příliš neznepokojoval. Nomský obchodník Ed Johnston, který se v té době vrátil z východní Sibiře, o nich však prohlásil, že tým těchto huskies dokáže vyvinout průměrnou rychlost devíti mil po dobu jedenácti hodin, za kterýž to čas překonají deltu Anadyru. Nedlouho poté skutečně dorazil do Nome ruský obchodník William Goosak s desítkou sibiřských saňových psů. Ti však na obyvatele Aljašky, zvyklé na mohutné malamuty Indiánů, neudělali žádný zvláštní dojem. Byli sice daleko líbivější, než většina aljašských, tvrdě pracujících psů, ale všem se zdáli moc malí a proti místním tahounům málo silní. Zdejší obyvatelé je dokonce poněkud hanlivě přezdili na „fuzzy-wozzy lap dog“, čili na „chlupaté pitomečky“. Goosakovo spřežení dorazilo jako třetí v čase 89 hodin 46 minut 15 sekund, sedm hodin a 44 minut za Allenem. Američan vyhrál. Malí, stále živý po vyčerpávajícím závodě stále vzrušení psi si konečně mohli získat sympatie diváků. „Osídlení“ Ameriky sibiřskými husky však proběhlo dosti kuriózně: Goosak, který v duchu rodného naturelu napevno počítal s vítězstvím a ziskem bohaté prémie, se náhle ocitl bez prostředků a ani nevěděl, jak se dostane spolu se svou rodinou, jež ho na závody provázela, zpět domů do Anadyru. Zbývalo mu sice rovných tisíc dolarů, ale to na zpáteční cestu nestačilo. Přijal proto nabídku kapitána Charlese Madsena ze škuneru Mary Sachs, který mu za psy jako protihodnotu nabídl dopravu do Ruska. Tím dnem začala historie amerického plemene „siberian husky“.
Ve stejném roce dovezl na Aljašku vetší počet psů Charles Fox Maule Ramsay. V následujícím desetiletí se jméno a současně sláva sibiřských husky pojí se jménem legendárního vůdce psích spřežení a závodníka Leonharda Seppaly, který je historicky nejúspěšnějším účastníkem aljašských závodů. Většina Seppalových psů a jeho odchovů figurovala v nejslavnějších chovatelských stanicích Ameriky: Chinook, Foxstand, Monadock nebo Gatiseau. Vedle těchto psů dominovaly v závodních spřeženích třicátých, čtyřicátých a padesátých let i psi z chovatelské stanice Seppalovy spolupracovnice Elisabeth Rickersové. Sport rozhodující měrou ovlivňoval výběr psů do chovu, a tím stále přesnější vyhraňování podoby plemene, které se vyznačuje rychlostí, podmíněnou odlehčením celkové tělesné stavby. Nikoli však zcela na úkor vytrvalosti a odolnosti. Pro náročné severské závody na dlouhé tratě o několika etapách musely být zachovány i tyto vlastnosti. Čas krátkých sprintů přišel až později.
Významným datem pro plemeno i pro saňový sport se stal rok 1925, slavná jízda psích spřežení do záškrtem ohroženého města Nome. Zhruba od té doby se také počíná datovat rozlišování chovu jednak pro účely závodní, jednak pro výstavy. Jen vzácně přihlašovali majitelé stejné psy na výstavy i sportovní výkonnostní soutěže. Do jisté míry to platí i podnes, i když v současné době se spíše rozlišují jen dvě kondice – výstavní a závodní.
V roce 1930 přijal oficiální standart sibiřského husky Americký Kennel Club ( AKC ).
Svoji milou povahu si prý husky udržel z dob, kdy si ho sibiřští Čukčové brávali s sebou na lože, aby je zahříval. Potřebou tělesného vztahu mezi mustrem a psy je zachována i přátelská povaha. Práce ve spřežení je pak závislá na přísné dělbě a součinnosti všech jeho článků; odtud se odvíjí vysoce vyvinutý smysl pro hierarchické uspořádání a respektování dominantního postavení vůdčích psů. I když je to pes velmi přátelský a inteligentní, neměl by si ho pořizovat nikdo, kdo se s ním neumí věnovat sportovnímu vyžití. Běh v zápřahu, ať už před saněmi nebo s v pulce, je pro huskyho radostí. Bez pohybu je nešťastný.
Text čerpán z knihy Michala Císařovského „Pes“
