Historie vzniku severských plemen.

   Zatím co se o původu některých dalších skupin plemen psů vedou spory. V případě severských psů jde o jednotný názor. Tito psy vznikali v prapůvodním prostředí arktických pláních Ruska, Skandinávie, USA a Kanady, jako přírodní plemeno ovlivněné klimatickými podmínkami a způsobem života. Panuje i shoda v otázce, jak z tohoto prazákladu vznikla pozdější a dnes známá tzv. kulturní plemena; do značné míry i díky tomu, že jde o plemena v tomto smyslu poměrně mladá.

   Obrovská plocha, na níž tyto dávné stopy hledáme, i typický způsob kočovných lovců posiluje předpoklad, že k procesu domestikace docházelo nezávisle na sobě na mnoha místech a v různé době. Bylo na to neskutečně mnoho času. Zde tolik, jako nikde jinde na světě.

   Původ ne-li všech, tedy alespoň jádra severských plemen psů se geograficky nachází v oblastech severní Asie. Vzhledově odlišné formy, které dnes známe a vlastně v případě některých severoasijských plemen ještě poznáváme, je dán především vetší či menší geografickou izolovaností a odloučeným způsobem života lidských skupin, kmenů či národů, které k přežití potřebovali, využívali a chovaly psy. Poznatky z prací mnoha polárních badatelů a znalců života Eskymáků a severských národů opravňují k závěru, že plemena severských psů se jen velmi málo navzájem liší a jsou v podstatě místními varietami jednoho velmi rozšířeného plemene, kterého se užívá za přibližně shodných, tedy obecně určujících podmínek. Jak uvádí např. E. I. Šereševskij a kol. v knize Jezdovoje sobakovodstvo z roku 1946: „ nestejné požadavky, jež se kladou na práci tažných psů v různých oblastech, jsou příčinou některých rozdílů ve vzhledu tažných psů těchto oblasti, které však nejsou takové, abychom mohli mluvit o zvláštním plemeni v pravém slova smyslu. Nehledě na to, že podobná specializace by nepřicházela v úvahu ani z důvodu odolnosti psů, jejich přizpůsobením se daným životním podmínkám a pracovním požadavkům.

   Eskymáčtí psy, zvláštně z Grónska, představují nejlepší ukázku formování takzvaných severských tažných psů. Velmi odloučený, osamocený způsob života v menších skupinách a kmenech na severním pobřeží a subarktických ostrovech umožňoval samostatný, přirozeně „čistý“ vývoj a formování místních psů. Paleoindiáni žili původně v nejvýchodnějších oblastech kolem Beringova moře, odkud migrovali do Severní Ameriky. Byli somaticky i etnicky vyhraněnými lovci a sběrači arktického pásma. Předchůdci dnešních, takzvaně novodobých Inuitů, pro jejichž psy zůstal zachován název „eskymáčtí“, přišli až v druhé migrační vlně, dosáhnuvší Grónska. Tato skupina přinesla s sebou všechny hlavní rysy svého způsobu života: sněhovou chýši iglú, typ saní tažených psy, jež zapřahají do vějíře, krátký složený luk, harpunu, kajak. Poslední vlna pronikání loveckých tlup z Asie přes dnešní Beringův průliv proběhla asi 3 000 let př. n. l. V té době už byl nový světadíl dávno postupně osídlen až na jih, do dnešní Patagonie a vznikly zde počáteční paleoindiánské neboli archaické kultury.

   V archaické kultuře východních oblastí, dokumentované nálezy ve skalních úkrytech a jeskyních v Modoku v jižním Ilinois nebo Graham Cave v Missouri, je doložen již v nejstarším období domestikovaný pes. Není vyloučeno, že k domestikaci došlo v důsledků změn klimatu, prostředí a tím i životního způsobu a obživy až zde. Šereševskij ještě v roce 1946 uváděl, že při primitivní prováděné orbě půdy se zapřaženým psem severského typu v Kamčatské oblasti psi probíhali brázdu vždy klusem. Při této originální orbě musel i hospodář za pluhem klusat, aby běžícím psům stačil. Dříve než psi v postrojích saní, byli však tito psi lovci, průvodci a pomocníky lovců. Takovým psům se později začalo říkat lajka. Teprve odchodem ze své pravlasti v různých částech Sibiře se přirozeným výběrem měnily ze psů loveckých na psy tažné a nosiče břemen. Jejich dnešní schopnosti dokazují, že v nich lovecké instinkty zůstali zachovány a přetrvávají i přes změnu geografických a klimatických podmínek, i přes změnu v základním určení.

   Minulost prakticky každého z dnešních „kulturních“ oficiálních a za samostatné uznaných severských plemen se pojí s konkrétní výchozí oblastí, s určitým národem či kmenem. Původ sibiřského huskyho je spojován s Čukči u Čukotské oblasti Anadyru, původ samojeda s Něnci čili samojedy, žijícími na řece Obu. Z oblasti mezi Uralem a Jenisejem pochází řada „malamutů“ – jako jsou kamčatský, amurský, anadyrský, čukotský, jakutský (kolymský) a jenisejský (uváděný též jako jenisejský tažný pes). Za podklad tohoto rozdělení bylo vzato etnograficko-geografické rozložení tažných psů v severních oblastech asijské části Ruska, bez ohledu a zřetele k rozdílům morfologickým.

   Kolymské a čukotské psy znal i Roald Amundsen, který o nich napsal: „liší se od psů grónských jen zcela nepatrně tím, že mají delší nohy.“ Tento znak je vysvětlován potřebou a nutností častějšího pohybu v hlubokém, kyprém sněhu.

   Teorii společného původu celé skupiny severských tažných psů konečně názorně dokresluje i jejich typický vzhled se společnými znaky ve stavbě těla i utváření srsti i přes to, že se po celá tisíciletí tito psi vyvíjeli a formovali více či méně samostatně, izolovaně. Jejich hlavní zástupci pak vytvářejí plynulou řadu barevných a velikostních variet. Do té řady může být dále zařazen KARELSKÝ MEDVĚDÍ PES, laponští lovečtí psi, zmíněné ruské lajky, medvědí pes Kanadského kmene původních obyvatel Tahl-Tan Bear Dog, a řada dalších přírodních nebo oficiálně neuznaných plemen jako největší přírodní plemeno tažných psů Kanady – Mackenzie River husky, místně též zvaný jako Village dog nebo Indian dog. Z vesnic původních kmenových skupin Aljašky pochází Alaskan Village dog – podle Američanů „beznadějně nepopsatelný“. Stejně jako do American Kennel Club (AKC) podařilo protlačit plemeno American Eskimo (v podstatě bílý německý špic) a do Kanadského klubu (CKC) Kanadského eskymáckého psa zvaného „eskie“, rozšíří možná jednou seznam i Quebec Hound, zvaný též Canadian Hound, třeba i zatímní směska nazývaná Targhee Hound, kříženec původních přírodních kanadských severských plemen se „závodně vyhlížejícími honiči“.

   Obdobnou situaci bylo možno zaznamenat ještě před zhruba 40 až 50 lety u loveckých seveřanů: takřka každá národnost Ruska měla svůj vlastní typ „čistokrevné“ lajky a jejich výčet byl úctyhodný. Hubeným pozůstatkem jsou dnešní čtyři typy: rusko-evropská, západosibiřská, východosibiřská a ruskofinská lajka – ustavené až počátkem 60. let 20. století.  Mnohé z plemen saňových psů jsou i v Rusku nazývaná Malamuty. Obdobně je tomu ovšem i na Labradoru, kde J. Jaeger potkal mezi Eskymáky.

   Na počátku 17. století si anglický mořeplavec William Baffin (1584-1622) všiml vážnosti, kterou zjevně Eskymáci chovají ke psům: „Své mrtvé pohřbívají na úbočích kopců, obvykle na malých ostrovech, pokrývajíce je mohylou z kamenů. Nevrší je nijak těsně k sobě, takže uvnitř jsme viděli mrtvá těla. Pozoroval jsem rovněž, že obdobným způsobem pochovávají své psy. „Je velmi pravděpodobné, že tento zápis Williama Baffina je první doloženou zmínkou o předchůdci jednoho ze současných severských plemen tažných psů – o grónském psu. Obdobnou zkušenost učinil o dvě století později i K. Rasmusen právě v oblasti Baffinova zálivu. Starý muž jménem Ivaluardijuk, kouzelník kmene mu při vyprávění o svém životě řekl: „ Byl jsem dlouho osamělým vdovcem, bez vážnosti u lidí. Ale pak jsem se oženil se svou schovankou a koupil si dítě za jednoho z mých psů.“ Vztah přírodních lidí severu ke psům je odrazem i součástí životních podmínek. Více podmínek přežití než života.

Zlatá psí horečka

   Na jaře roku 1896 přinesli nejprve všechny americké a vzápětí světové listy zprávu o objevení zlata na Klondiku. Ve stejné době, kdy se učili využívat síly a výkonu psích spřežení polární badatelé, zapřahají a to obrazně i ve skutečnosti – do svých služeb tažné psy tisíce hledačů štěstí, kteří se v davové horečce vydali za omamnou vidinou rychlého, pohádkového zbohatnutí do kraje Yukonu. Aljašští zlatokopové byli nuceni rychle převzít dosud neznámý způsob dopravy psím spřežením od původních domorodých obyvatel nejen proto, že byl nejrychlejší a nejspolehlivější, ale hlavně jediný možný. Tam kde končila cesta člunem nebo kanoí po řece či jezeře, nastoupili psy. Dál to šlo buď s nimi, nebo vůbec. Ti, kdo se nepřizpůsobily místní zkušenosti, dopadli obdobně jako jiní odvážlivci o několik zeměpisných šířek výš, v polárních krajích, zažili víc těžkostí než úspěchů, pro mnohé zde končila i cesta života.

   Do těchto míst už dříve, od 40. let 19. století, směřovali lovci kožešin, trapeři, ale i vědci a badatelé. Za nimi přicházeli obchodníci a za podpory velkých společností, jako byla slavná Hudson´s Bay Company, vznikaly první nevelké osady. Významu nabývali výpravy přes rozlehlá Indiánská území (Indian territories; hranice území se zvláštním režimem. A právě tyto výpravy – jež nakonec vedli k objevení zlata kolem míst Sitka (v roce 1880), Klondike (1886), Nome (1898), Fairbanks (1902) a Iditarod (1906) – bylo možno uskutečnit jen prostřednictvím psích spřežení. Podle vzoru kanadských indiánů se trapeři naučily stavět zvláštní dlouhé saně, zvané tobogan. Znalec eskymáckých a indiánských kultur, český etnolog V. Šolc je popsal takto: „Je to sedmdesát, někdy více centimetrů široká, plochá skluznice ze dřeva, v předu ohnutá vzhůru v poměru ke své šířce velmi krátká lyže. Po obou stranách jsou k okrajům připevněny široké pruhy kůže, mezi něž se naskládá náklad, aby nepřečníval okraje skluznice. Kůže se pak podél nákladu zvedne vzhůru, čímž vznikne jakási korba, dlouhá asi dva metry; nahoře, přes náklad, se postranice zašněrují řemenem, takže z toboganu se za jízdy nic nemůže ztratit. Do toboganu se zapřahali do jedné řady, do jednoduchých kožených postrojů smečky otužilých, polodivokých psů.

   Lovci a trapeři převzali konstrukční princip toboganu i tandemový způsob zapřahání psů. Vybavení ovšem dokonalejšími nástroji a materiálem postupně tobogan měnily v jakousi sněžnou kánoi s plochým dnem pro náklady těžší 400 až 500 liber (180-226 kg). Zapřaháni byli obvykle čtyři psy: vedoucí pes byl nazýván foregoer (předák), za ním šli nejsilnější psi spřežení steer-gogs (kormidelníci). Této sestavě se spolu s vůdcem začalo říkat „psí vlak“ (dog train), zvláště po té, kdy na určitých trasách začalo společně jezdit v těsném závěsu více tymů, tzv. „psí brigáda“.

„Puncher dog“

   Mužem číslo jedna se v časech „zlaté horečky“ stal dog-puncher, první profesionální jezdec se svým psím spřežením na světě. Výraz puncher si zlatokopové vypůjčily ze slangové mluvy honáku dobytka. Šlo tedy o jakéhosi „poháněče psů“. Termín musher, známí sice už z pionýrských dob osídlování kanadské divočiny, se rozšířil až daleko později. V té době bylo možno častěji zaslechnout i pojmenování „freighter“, čili něco jako zásobovač, dopravce, podle vzorů vozků pionýrských dobyvatelů Divokého západu „Conestoga wagons“.

   Psi, kteří zde byli v té době zapřaháni, vypadali všelijak. Některé získali přistěhovalci do původních místních obyvatel. To byli „praví“ seveřané, zvyklí na drsné klima zdejší zeměpisné šířky. Patřili k nejlepším a podle toho byli ceněni. Další psi sem byli -  se snahou využít náhlé konjuktury – zasíláni odevšad, a říká se, že na konci devatenáctého století nebylo možno potkat na ulicích měst Seattle, San Francisco nebo Los Angeles psa většího, než lovecký španěl. Všichni ostatní byli skoupeni na Aljašku, takže ve spřežení se objevovali svatobernardští a novofundlandští psi, labradoři a všichni možní velcí a silní kříženci.

   Ze severských plemen byli nejvíce ceněni a žádáni psi inuitského kmene Malamutů z oblasti pramene Yukonu, jejichž jméno nosí, i coby kulturní plemeno dodnes. Další psy získávali zlatokopové od kmene Siwašů, sobích Inuitů z vnitrozemí Kanady, a množství psů i od Aleutů a dalších kmenů severních, polárních oblastí.

   Největší obliby dosáhli Mackenzie-River Husky, čili eskymáčtí psi (slovo husky znamená v americké angličtině také slovo Eskymák, potažmo eskymácký pes, jinak ovšem houževnatý, vytrvalý) od řeky Mackenzie. Říkalo se mu i  Porcupine River Dog. Tito psi, vážící přes 165 liber (75 kg) a skutečně milující práci v zápřahu, byli kříženci původních severských tažných psů s dováženými velkými plemeny, a dokonce s vlky.

Legenda Hootchinoo

   Éra zlaté horečky má i svého specifického hrdinu. Byl jím pes jménem „Hootchinoo“. Jeho matka byla poloviční vlčice, otec zcela divoký vlk. Patřil neméně slavnému a legendárnímu puncherovi Arthuru Waldenovi, který ho později popsal ve své knize „A Dogpuncher on the Yukon“ vydané v roce 1928 v New Yorku. Šlo o psa šedě a bíle zbarveného, vážícího téměř 120 liber (54,5 kg), ovšem s jemnou čelistí a se zuby, které prý neodpovídaly psu jeho formátu. Nikdy nenosil ocas dolů, po způsobu vlka, byl absolutně neúnavný a neomylný na trati. „Byl to nejrychlejší pes, jakého jsem kdy poznal. Nikdy neprojevil ani tu nejmenší emoci – ani za laskavý projev přízně, ani kvůli poslušnosti. Nikdy jsem ho neviděl hrozit ocasem,“ píše A. Walden, „ale příležitostně mohl klidně vést celou smečku vyjících vlků.“

   Ještě ve věku 58 let se Arthur Walden zúčastnil se svým dalším „Chinookem“ výpravy amerického námořního důstojníka a letce Richarda E. Byrda, který hodlal ze své základny, zřízené roku 1928 ve velrybí zátoce, přeletět Jižní točnu. Podařilo se mu to 28.-29. listopadu 1929, kdy během 18 a půl hodiny trvajícího letu překonal vzdálenost, na níž například Roald Amundsen potřeboval se psy 99 dní.

Pošťáci

   Psi poštovních spřežení mají mnoho zvláštních vlastností. Nejzkušenější je „ leader“, ostatní jsou zpravidla zapřaženi v husím pořadí až k saním, poslední pes spřežení je “whiler” a brzdí, zahýbá, udržuje, uhýbá sane (brzdař, rýdař).

   Spřežení ovládnouti není snadno, a bez důkladných rvaček není cestování myslitelno. V tom případě virtuosní ovládání biče o krátkém bičišti a velmi dlouhém řemeni ze strany psovoda (dog driver-psí vozka-psovod) přispívá k uklidnění, dovede-li zasáhnout viníka a ne naopak uvedl B. Lážňovský v poznámkách k „Volání divočiny“ Jacka Londona.

   Přibližně od poloviny 18. století, kdy se v Evropě počala tvořit první dostavníková poštovní síť, kterou si vynutila stále naléhavější potřeba obchodního spojení, patřily pošty k nejdokonaleji a nejspolehlivěji organizovaným službám. Také v rozlehlých končinách Aljašky byli pošťáci první, kdo zajišťoval spojení mezi nově vznikajícími obchodními osadami. Zkušenosti mohli převzít od kurýrů již zmíněné Společnosti Hudsonova zálivu, kteří v zimních měsících jezdili se svými spřeženími propracovaným systémem na „licence“, známé jako Northern Packet (Severní balíček).

   Kolem 10. prosince vyráželo první spřežení z Fort Gary, dnešního města Winnipwg na jihu provincie Manitoba při hranicích USA, na 350 mil dlouhou trať do Norway House na severním okraji jezera Winnipeg. Jezdec ji absolvoval za osm dní, tj. rychlostí přes 40 mil denně. Souběžně s ním se na cestu vydala i jiná posádka z York Factory při ústí řeky Nelson v Hudsonově zálivu. V Norway House si předali vůdci spřežení zásilky a vrátili se na své výchozí pošty, zatím co jiné psí spřežení vyjelo západním směrem do Fort Carltonu na řece Saskatchewan v dnešní stejnojmenné provincii. Pošta se tedy z výchozí stanice Fort Gary či z You Factory do 650 mil vzdáleného Fort Carltonu dostala za dvaadvacet dní, za příhodného počasí i rychleji.

   Psí pošťáci však nebyli výsadou jen amerického severu. V roce 1934 obstarávali psí potahy na Kamčatce poštovní spojení mezi stem osad, třemi sovchozy a třiceti kolchozy. Ještě na přelomu padesátých let 20. století činil délka tratí, na nichž poštovní spojení zajišťovala spřežení psů, tisíce kilometrů. Jen na Kamčatce pracovalo v té době při přepravě pošty asi 1200 psů ve více než stu spřežení, dalších tisíce psů sloužilo ke stejnému účelu na Sachalinu. Vedle toho psí spřežení přepravovala i náklady a zboží, výrobky řemeslníků z arktického pobřeží, a cestující.

  Posledního poštovního jezdce vyplatily posty Spojených států v roce 1963. Byl jím Cester Noongwook ze Savoonga na ostrově St. Lawrence v Beringově moři. Jeho úlohu převzala letadla, a tím století „psích poštovních vlaků“ skončilo. Přesto však poslední poštovní driver své spřežení nerozpustil. Na severu bývá počasí zrádné, co kdyby letadla nemohla odstartovat, „zněla jeho slova na rozloučení“.

Historie závodů saňových psů

   Po řadě lokálních sázek mezi mushery musel jednoho dne nezbytně přijít i první velký závod. Tím se v roce 1908 stala All-Alaska Sweepstakes, neboli „Celoaljašská soutěž o vítězství“, zorganizovaná v Nome. Odtud se nový sport rychlostí blesku přesunul do Kanady a šířil se dál, na jih do států Idaho a dokonce až do Kalifornie, aby vzápětí přeskočil celý kontinent – Nové Anglie. Popularita spřežení pak vyvrcholila v roce 1932, kdy byla soutěžní jízda se psím spřežením zařazena v dvoudenní ukázce na třetí zimní olympijské hry v Lake Placid.

   Město Nome se mohlo už v roce 1908 pochlubit vlastním kynologickým klubem – Nome Kennel Club. Ten se také stal garantem a pořadatelem prvního závodu, jež vznikl vlastně jako nápad prospektorů a obyvatel městečka, unuděných dlouhou zimou. Mnoho obyvatel města nelitovalo ani volného času, ani peněz a námahy, aby mohli připravit První celoaljašský závod. V den startu závodu neexistovalo pro nikoho nic jiného, než All-Alaska Sweepstakes, takže na obchodech, úřadech i školách bylo možno narazit na cedulky stejného znění. ŠLI JSME NA PSY. A šli na ně oblečení v barvách svých oblíbených týmů, s vlajkami a barevnými šálami.

   Trať závodu vedla z Nome do 204 míle (326,4 km) vzdáleného zlatokopeckého městečka Candle  (na severovýchod od Nome) a probíhala podél telefonního vedení. Spřežení, která do Candle dorazila, byla oficiálně zkontrolována, zda jsou ve stavu a kondici, aby mohla pokračovat ve zpáteční cestě pře Sewardův poloostrov (Sewadr Peninsula) do výchozího místa v Nome. Byl to závod „go-as-you-please“ jeď, jak je libo. Tím bylo míněn, že závodník mohl podle svého vlastního uvážení kdykoli a kdekoli zastavit, odpočinout si, nakrmit sebe a zvířata, nebo se o ně během závodu i jinak podle potřeby postarat.

   Zastávky samozřejmě znamenaly určité časové ztráty, ale závodníci je v pravý čas a podle okamžité potřeby svých psů využívali. Šlo o taktiku i o zdraví psů, pro něž byl závod pouze zpestřením před pracovní sezónou, nikoli cílem. Tento sportovně-profesionální přístup a duch prostupoval i všechny pozdější závody a udržel se až do dnešních dnů.

   Mnohá pravidla jsou u tohoto devadesát let starého závodu dodržována dodnes: například jezdec si může podle svého uvážení a možností stanovit počet psů ve spřežení. V saňovém sportu platí, že spřežení může běžet jen tak rychle, jako jeho nejpomalejší pes. Vzhledem k tomu se mohou zdát ve výhodě spřežení malá, ale výkonná. Pro závod samozřejmě nepřicházela v úvahu zálesácká praxe, popsaná Londonem, kdy pes, padnuvší vysílením či nestačící tempu spřežení, byl na trailu svým majitelem utracen. Dojet museli všichni psi, kteří závod začali, byť na saních, přivezeni svými druhy ve spřežení.

   Od těch dob soutěžní propozice většiny závodů vyžadují ve vybavení i speciální saňový vak na psa. Menší počet psů ve spřežení byl odlišný: a tak hrozilo nebezpečí, že spřežení s menším počtem psů se rychleji vyčerpá, ztratí vytrvalost, pravidelné tempo a tím samozřejmě sníží i průměrnou rychlost, což se promítne do celkově dosaženého času.

   Většina spřežení při závodě v roce 1908 byla tvořena deseti až dvaceti psy! Regule závodu pamatovaly na dodržování sportovního ducha i na přípustné způsoby pobízení psů: jakékoli projevy krutosti a hrubého zacházení se psy byly nejen důvodem k diskvalifikaci, ale jezdci hrozil i peněžitý trest.

Text čerpán z knihy Michala Císařovského „Pes“